Sponzoři...

Jste zde

Bacha, jsem šílený? Lezu! 1/3

Špageťák
Michal vždy vymyslí nějakou skopičinu a já se okamžitě chytnu a účastním, mimo jiné, zde je důkaz. Původně byla fotka tvořena pro jídelní menu, naštěstí zůstala pouze jako vzpomínka a nemusíme čelit žalobám za zkažené žaludky :-).
Foto: Michal Linhart - „Špageťák“

Zvonek telefonu bez přestání drnčí v zavřené skříňce. Házím na zem maglajzák a lezajdy letí vstříc koutu. Rychle se šacuji, sakra, do jaké kapsy jsem ten zatracený klíček dal. Ták a mám ho.

Pár zbrklých pohybů, při kterých nemohu trefit otvor zámku, jenž prodlouží o pár okamžiků ten naléhavě pronikavý tón. Konečně odemykám, přičemž zvuk s otvírajícími dvířky nabírá na hlasitosti a šátrající ruka jde přímo po zdroji neklidu. V ten drobný okamžik, než stisknu zelené sluchátko, vlnka pochybností proběhne přes mé čelo. Kdo mě to otravuje takto večer, když vůbec s nikým už nemám chuť mluvit?

Přesto zvědavé podvědomí mačká tlačítko a ruka svévolně přikládá mluvící krabičku k uchu.

„Ano, Marek, prosím.“
„Čau, tady Tufi.“
„Těbůh, jak se máš?“
„Dobře, ale k věci, mám na tebe prosbu. Teď dokončujeme knížku o sportovním lezení…“

Z rozhovoru vyplynulo, že já, který může být označován téměř ze všeho, ale rozhodně ne ze systematičnosti, nebo kdovíjaké lezecké virtuozity, mám přispět svým pohledem do systematicky seřazené a lezeckými esy prošpikované knížky. Ješitnost to sice pohladilo, ale vzápětí sebereflexe vyslala slova.

„Hele Tufi, jsi hodný a díky za nabídku, ale k psychologii lezení mám asi stejně daleko, jako Ciciliona k slušné dívce. Jedině, kde se cítím pevný v kramflecích, pokud bys chtěl výpověď psychopata, tak tam si věřím.“
„Ne, potřebuji praktický pohled ze života lezce, žádnou diplomku.“
„Hm, tak jo, dám pokus a vyhodit to můžeš vždycky.“

Pižmo zpocených těl nasáté ve stěnách šatny, oddělující dveřmi bouldrovku s točitými schody prchající ze sklepení od zbytku světa, bylo místem slibu. Jak s tím teď naložím, je pro mne skutečnou záhadou.

Kluci veselý
Unést tíhu světa je těžký úděl, dokonce i malinkou část bych s díky odmítl. Každá část světa má jiné borce, jiné hrdiny, kteří drží pomyslné nebe. Jediné poznání, které jsem dosáhl za léta svého bytí je, že neexistuje jízdní řád na život, přestože každé náboženství v sobě má jasný návod, jak dosáhnou pomyslného štěstí. No a teď babo raď, co mám psát, když vím, že ať napíši cokoliv a přitom budu ctít předchozí myšlenku, tak se jedná jen o slint, který „možná“ funguje jenom mě?
Foto: Já - „Kluci veselý“

Zasadit a zalévat

Je zajímavé, že tělesnou schránku ve většině případů dokážeme daleko lépe obhospodařovat, než stejně důležitou část, která koresponduje s naší hlavou. Pravdou je, pakliže se povede vyvážit poměr těchto dvou veličin, tak naše výkonnost, dovednosti a spokojenost mají větší šanci souběžně růst.

Kluci zmožení
Když budu sčítat promarněné dny, tak jedna položka bude Šeremetěvo. Zde jsem ztratil již mnoho dnů, přitom se zároveň jednalo o přestupní stanici, mezi všedními dny, zcela promarněnými, jako i třeba zmíněné ruské letiště, oproti zázračným, které mne čekali vzápětí na výpravě, přetlakované nezapomenutelným dobrodružstvím a energií.
Foto: Jony alias Pavel Janák - „Kluci zmožení“ (Kyrgyzstán 2002)

Co tím myslím?

Propadám se léty nazpět, míjím léta a před očima se v rychlosti míhají rozmazané výstřižky ze života, jak barevné číslice na ruletě. Můžu říci, docela příjemný pocit, pokusit se vzpomenout si na chvíle, kdy se tvořily sny, přitom na cestě byla sotva udělána první šlápota. Možná můj optimismus, který můj kamarád Zdeněk předefinoval na chorobný, vytlačil špatné vzpomínky.

Usmívám se sám nad svým dávným konáním, přitom pohled se rozmazal a na monitoru se rozpily právě napsané věty.

Pohoda
V některých zemích jdou na věc svérázně, nejprve celý den odpočívají, pak k večeru chvilku přemýšlí co s rozbaleným večerem. To byste nevěřili, jak jste z toho oddechu celý rozbolavělý a uondaný. Zasloužený odpočinek zcela automaticky vytane na mysli. Konec konců, dnes se už stejně nic pořádně nestihne. Další ráno se ukáže resumé, zdali bude stejně probenděný, jako ten předchozí. Nejspíš asi jo. Vždyť i táta, taktéž děda, pak praděda, nebo prapradědek, bez problémů spokojeně žili. Přihlédnuto k faktu, dělat neuvážená rozhodnutí, je holý nesmysl. Jen si představte, že kolem vás je vzduch ohřátý na čtyřicet stupňů. Pár týdnů v tropech a je vše jasné, uděláte totéž, čili… prd.
Foto: Kája - „Pohoda“ (Thajsko)

První kroky k realizacím

Nohy zapadají až ke kolenům do čerstvě napadaného sněhu. Je to načechraná lehká pokrývka tvořená z velkých vloček. Při každém došlapu panenská bělost povolí až k hustší konzistenci, která téměř sama vcucne chodilo do výšky kotníků. Bota při každém vyproštění váží nejméně sto kilo a je na hraně, že se svévolně vysvlékne. Lije ze mne pot, dech v obrátkách se chvílemi mění v zajíkání. Před sebou mám nekonečnou pláň. Sníh a vítr si přisazuje, teď už nemá smysl se vracet. Po dalších třech hodinách jsem na konci. Vyčerpaný, šťastný a obalený bahnem jak řízek, při pádech, které během expedice nastaly.

Docházím domů, kde mamka otvírá dveře a s vyvalenýma očima na mě nechápavě hledí.
„Cos dělal? Krista Pána ty jsi, bl…, troub…,“ rozčilený hlas nedokáže ani dotvářet slova.
Nakonec se zadaří.
„Hovado.“

Po potupném striptýzu na chodbě šestého patra před naším bytem odcházím přímo do koupelny. Potopený v horoucí vodě, ze které stoupá pokojně pára, znovu probírám dnešní výstup na pomyslný Everest. Naprosto nechápu, proč je můj skvělý výkon brán tak negativně a na lehkou váhu. Přece ten přechod rozbahněným oraništěm s nadílkou sněhu, který mi sloužil něco jako trenažér, byl perfektní přípravou.

Nebo ne?

Příhoda je směšná, ale cíl nikoliv.

Rozjímání nad osudem
Dělat první kroky v místech kde lidská noha nemá ještě svůj otisk se může zdát povznášející. Pravdě blíže budou spíš obavy a strach, který pramení z opuštěnosti, a představy jak musíte ještě zabojovat, než si zachráníte krk. Pravda je, že pak v hospodě se už dobře načechrává peří a kouká, jak padají brady.
Foto: Honzík Dodlebský Sternek - „Rozjímání nad osudem“ (Afghánistán 2008)

Mozek se musí trénovat

Když si řekneme trénink, máme převážně na mysli tužení svalů. Což je hodně zjednodušené synonymum pro cílené pilování techniky pohybové dovednosti, nabrání vytrvalostního objemu a ve správnou chvíli napuštění pístů pro explozivní výbušnost. Pro tyto úkony musíme najít smysl konání směřující za naším cílem a následně budovat odolnost pro dlouhodobý monotónně nezáživný dril, který je s tím zákonitě spojený.

Jediný, kdo má moc nás vším bezpečně provést, je naše hlava. Dobré je, že i v momentech příprav probíhá trénink závitů. Zároveň každý, jakožto individualista má slabší a silnější stránky. Nebude žádné novum, pokud řeknu, že technicko-gymnasticko-atletické sporty jako je lezení se prodávají až ve chvíli, kdy nabranou dovednost zkonfrontujeme s realitou, zda naše představy mají realistický základ. A právě na tu závěrečnou část potřebujeme psychično. Lezení v současné době je již širokospektrální sport a v každé své části je jinak procentuálně zastoupena „psýcha“. Někde je posazena do pozadí, nebo může být naopak vystavěna jako hlavní hnací síla.

Znám za léta ze svého okolí spousty příkladů, kdy zaobaleně řečeno se fyzično s duševnem jaksi nepotkalo, nebo se po čase rozešlo.

Proč?
K čemu jsou ty drapáky? Nejspíš na nic a do báglu se nevejdou. 1200 metrů žuly moc ledu nenabízí. Nojo, ale co když nahoře bude a já kvůli tomu nedolezu na vršek. Poučka říká, pakliže něco nemáš, tak to nepotřebuješ. Po zralé úvaze, která bývá u mě vzácná, jsem dospěl k závěru: Tak si je raději vezmu. Ach jo, další blbej krám.
Foto: Pavel Jonák alis Jony - „Proč?“ (Kyrgyzstán 2002)

Jak na věc

Jsem již nastínil v textíku „První kroky k realizacím“; nabízí se nám různé přístupové cestičky. Nicméně, rozdělil bych je na několik částí, které jsem si pro sebe označil asi takto:

Mazlivá mňamka, Prchající zajíc aneb Tenká lejtka, Burlak, Moviestar, Jasná páka, Bylo hůř, Přístav, Řvoucí medvěd a Vychechtaná hlava.

Zajímavá je samotná šíře aplikace, která přesáhla lezení od skalek po hory a vmísila se i do mého běžného života. Některé z nich se vzájemně prolínají, nejsou ucelené, spíše mají sloužit jako překlenovací mosty.

Romantická louka s vůní květin
Ochránci zvěře po dlouhé debatě nedošli k jednotnému závěru. Otázka zněla: Jedná se o týrání, nebo ne?
Foto: Dejvis Šťastný - „Romantická louka s vůní květin“ (Kyrgyzstán 2003)

Mazlivá mňamka

U toho bych rozhodně začal, přestože se jedná o poslední instanci v podobě záchranného kruhu. Už v názvu lze vycítit relaxační křeslo, do kterého se zhroutíte. Jemný vibrační mechanizmus masíruje záda, přitom nohy přizvedává opěrka a do tváří pulzuje sálavé teplo krbu. Jsou chvíle, kdy jak se říká, na co šáhnete, nebo osud nachystá, jde zadnicí napřed.

Dnes byl cíl dolézt stometrový hladký kout, který se zdál, že nám musí každou chvíli spadnout na hlavu. Nad ním již čeká zpropadený vrchol. Dejvis s Filkem na sebe ječí, ale z jejich hlasů zbyla nesrozumitelná kakofonie zvuků, který vítr odnáší někam na argentinskou pampu. Jsme rozesetí v žulovém monolitu, téměř po pravidelných třetinách, desítky metrů od sebe. Je mi jasné, že vršek dnes nedopadne a další strávená noc ve stěně je na dohled. Už šestý bivak, kdy každé ráno se probouzím s nevolností odhrnout tropiko závěsné postele a podívat se pod sebe do útrob propasti, která magickou silou paralyzuje pohled. Kdybych aspoň dneska mohl tahat na prvním konci, vstříc osudu a hvězdám. Místo toho tady visím na štandu jak pytel a čekám, než ti dva tajtrdlíci, kteří tancují nad mojí hlavou, něco vymyslí. Aby toho nebylo málo, tak ze spáry začala pozvolna kapat voda a strefuje se přímo na mě, aniž mám šanci kamkoliv uhnout. Na vině je slunce, které roztavuje sněhovou čepici. Ta mrcha sluneční zapomněla, že já chudák Maroušek jsem již ve stínu a chladivý vítr na mém oblečení buduje ledový krunýř.

„Nééé, chci dolůůů.“

Zmrzlá, drkotající brada vyšle sten, který sotva slyším sám.

„Tohle nemůžu přežít!“

Utíkají minuty a já stále žiji. Musím se soustředit na něco jiného, než na bolest zmrzlých rukou, než na trýznivý fakt, že odsud stejně nikam rychle nezmizím.

Co takhle véča a vůbec, až budu zalezlý ve spacáku, to bude pohoda, to bude mňamka. Je s podivem, že úvaha neodplula o „kouždibilík“ dál. Třeba do hospody v Natáles, kde by půlkilový Choriso Steak a Hostel lépe naplnil mé představy než mokrý spacák a kašoidní piliny. Pro stav nouze ovšem účinné šidítko a je jedno, zda se dosadí žrádlo, nebo jiná lákadla odpoutávající od strádání.

Cerro Central, Patagonie

Klapky na očích
Pátý den ve stěně Cerro Central a konec v nedohlednu. Kolik dní ještě? Nevím, nechci to vědět. Jsem tak zvaně „On The Road“ s jedinou vidinou dolézt nahoru. No a co pak na hoře? Nevím a nechci to vědět.
Foto: Filip Šilhan - „Klapky na očích“ (Chile 1999)

Mazlivá mňamka mi slouží jako brzda před psychickým pádem do hlubin.

Jinak řečeno, aby jazyk stále nenarážel na vyražený zub, který tam už holt není a raději se soustředil na potěchu chuťových kanálků, jež v tu chvíli nejsou nikterak zaměstnány.

Freedom Bar
Ledový CoffeeMilkShake a šumění moře. Nejspíš tu prosedím celý dopoledne a možná i druhou část dne. Nikam nespěchám, dokonce jsem si striktně naordinoval klid. Je vysněný a zaslouženě odpracovaný. Takže lenoším…
Foto: Kája - „Freedom Bar“


Poznámka:
Publikováno v knize Rudolfa Tefelnera | Trénink sportovního lezce II, kapitola Sportovní lezení a psychika lezce

Trénink sportovního lezce II
Trénink sportovního lezce II

Rubrika: 
Štítky: 

Komentáře

Opět pěkně napsaný.. ! :)

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML