Sponzoři...

Jste zde

Americká smaženice

Tak poslední popruh dotáhnout a můžu vyrazit. Moje úplně poslední kroky směřují do Boulder Baru, kam se přišlo pár mých přátel podívat, zda opravdu odletím a tudíž ode mne bude skutečně na pár měsíců pokoj. Vybral jsem si záměrně tenhleten pub, protože během krátkého času co je otevřenej, si vybudoval v Praze postavení kultovní hospody. Pro mě se stal, ale málem místem osudným. Jelikož obsluha nedodržuje časový rozvrh, tedy zavíračku ve dvanáct. Takže na dlažbě jsem se ocitl až kolem čtvrtý v značně unaveném stavu. Vodbavení na letišti začínalo kolem šestý. Stálo mne to neuvěřitelné vypětí dostavit se včas na místo určení. Zkrátím to, prostě letadlo jsem chytil za ocas, sedl jsem si do sedačky a jako na smilování čekal na vysvobozující drink. Z toho vyplývá hrozba pro Jiřího Olivu (hlavní bos zmíněné pitevny): „Až mi to příště uletí, platíš letenku, vole!“

Při cestě jsem ještě nabral v Paříži Bobise a ve Frisku čekala na letišti Andy. V takovéhle sestavě jupíjej do nočního ruchu San Franciska. Je skoro neuvěřitelný, že člověk cestuje tisíce majlí přes oceán, aby si dal do trumpety v Baru Bohemia s českým personálem a k tomu točenou plzní. Ráno díky Andreje, která zdomácní snad všude a potají nás propašovala hotelem, jsme se probudili na střešní terase mrakodrapu v lázeňských lehátkách.

Rychle se spakovat, půjčit auto a tradá do Yosemit.

Camp 4 jsme dobyli v neuvěřitelný čtyři hodiny ranní. Sice v té tmě nebylo nic vidět, ale všechny smysly mi jasně dávaly signály, že jsem v kolébce bigwalového lezení a tudíž v ráji na zemi. Vždyť odsud vzešla vlna nového stylu dobývání stěn. V tomhle campu spali, souložili a vegetili všichni ty bouráci jako Salathé, Harding, Robins, Bridwel a další. Zalízám do spacáku a nechávám si „na dobrou“ zdát svůj pětatřicetidenní sen který právě začíná.

Prvních pár dní probíhá v duchu lezení akorát tak do místní říčky Merced, protože je strašidelný humusoidní vedro s večerním doplňováním tekutin v Cary Village. Jinak doporučuju pivo King Cobra na který nás upozornili místnáci pocházející z Montany. Je tam nejlevnější, má nejvíc voltíků a vcelku dobrý. A ještě jedna příjemná věc – v podobě českých bab, které pracují porůznu v pizzeriích, kafetériích a hotelích. Zaručí vám to trvalý přísun potravin, aniž byste vy dali jediný „bak“.

Vždycky jsem si přál při pohledu na krásný Yosemitský údolí vylézt na dominantu a překrásnou stěnu El Capa. V současné době na něj vede mraky cest. Převážně technických, ale i volných. Protože mám rád obojí způsob lezení, vybral jsem si tudíž cesty dvě.
A to „Wyoming scheep ranch VI, A5+“, 26 délek, na kterou jsem se dohodl s Bobisem. Ta druhá je poměrně nová cesta a to „El Niňo VI, 5.13c“, 30 délek. Tu poběžím s Chobotem. No, zatím je to pouze v podobě přání.

El Capitan - El Nino

Wyoming scheep ranch 1. 9. – 7. 9.

Hned po prvních pár metrech jsem se skácel jak pytel h… . Hnedle mi proběhlo hlavou jestli jsem lehce nepřehvízdnul nápřah. Pohled na Bobise a na tahačáky mě přesvědčil. Hurá znovu do boje. To co pak následovalo v dalších dnech popíšu ve zkratce. Totááál hard coor. Myslím, že zatloukání skob, věšení do koprhedů, rivet, frendů a háčků není moc vděčný psaní. Tak popíšu jen pocit. Po zádech mi stékal pot a mizel mezi půlky, který cvakaly tak, že by přeštíply drát. A v tomhle duchu se vše odehrávalo od nástupu až po vršek. Většinu věcí už jsem znal z jiných stěn, ale přesto mě něco zaskočilo. Lezete po volných nebo pružících blocích, špatně se to dá zajistit, takže zákaz padání – všechno zatím vcelku normal. A pak, když máte přelezený tyhle většinou hrůzy, kde nesmíte spadnout, tak přijde yosemitská speciálka. Nad tímhle špatným místem je rovná deska bez viditelných poruch. Co dál?

Na řadu nastoupí skyhooky (háčky), po kterých se sunete potichounku, polehounku třebas 8 m než se povede založit nebo zatlouct nějaký jištění. Bacha, to nemáte ještě vyhráno, toto zajištění může být pouze pro zlepšení už tak zoufalého psychického stavu. Takže není divu, že jedna délka trvala od 3 do 5 hodin. Resumé – přestal jsem se bát až po sedmi dnech na vršku!

Na přelomu měsíce přijel Chobot a Marťas. Tak mohla začít další část našeho plánu.

El Capitan - El Nino

El Niňo 14. 9. – 17. 9.

Moc jsme se na tuhle cestu s Chobotem těšili. Hlavně kvůli tomu, že je to těžká volná cesta ve velké zdi. V neposlední řadě nás navnadily i fotky od Zaka. Vystřízlivění proběhlo vcelku rychle. Je vidět, že Huberovci jsou vskutku výborní lezci a rozhodně ne nějaký posránkové. Protože, myslím si, s Tomajdou oba dva lezeme převážně na písku, tak máme v krvi zažitý vzdálenosti mezi jištěním. Ale na takovýhle štreky mezi nýty, kde se nedalo nijak dojistit a klasifikace se pohybovala mezi 5.12c až 5.13c nikdo z nás nebyl připravenej. K tomu se s přibývajícími metry přidala rozjebaná skála, jeden traverz za druhým a hudbu tvrdil pařák jak svině. Tomajda, protože je lepší onsajtový lezec, měl za úkol pokusit se vylézt ty nejtěžší délky. Vše se změnilo (jak z Tomajdovy strany, tak i mé) v boj o vysápání se na vrchol. Nejtěžší přelezená OS délka měla hodnotu 5.12d – tu měl na svědomí Tomas. Většina cesty byla přelezena krásným stylem AF a podotýkám – díky za ně! No, na výsledku jsme se na vršku po čtyřech dnech oba dva shodli. Žádná krása to nebyla, spíš násilně vynucená cesta. V každém případě, jestli někdo má chuť, ať se nenechá odradit mým názorem. A jestli cestu přeleze RP, tak mu s chutí zatleskám.

Co na závěr? Poděkování klukům – Bobisovi a Chobotovi za pomoc a super trpělivost. Díky pašáci.

A velké poděkování patří mým stálým dobrodincům, bez kterých bych stěží několikrát za rok odtrajdal: klukům z Tilaku, jmenovitě Gabovi a Romanovi za jejich výrobky (windstoperácký oblečení) a finanční podporu. Hudysportu za matroš (sedáky Rock Empire Fly, stan Rock Empire Alpin 2, friendy, trička – Rock Empire, lana Fanatic, lezačky La Sportiva – Cobra). A naší „nej“ organizaci ČHS v čele s Vagónem (Standou Šilhánem) a Kořalou (Pavlem Tomanem).

Těbůh Marek

foto: Tomáš Řehna

Účastníci „FunyPunksexped USA 2001“

  • Bobo – Tomáš Řehna
  • Chobot – Tomáš Sobotka
  • Marťas – Martin Vlaštovička
  • Andy – Andrea Burešová
  • Já – Mára Holečků

El Capitan - El Nino

[Napsal: Marek Holeček, 2001-12-07]


Info:
Článek zveřejněn v časopise Montana 6/2001

Rubrika: 

Přidat komentář

Filtrované HTML

  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Povolené HTML značky: <a> <em> <strong> <cite> <blockquote> <code> <ul> <ol> <li> <dl> <dt> <dd><img>
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

Prostý text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Webové a e-mailové adresy jsou automaticky převedeny na odkazy.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.

© 2005 - 2017 marekholecek.cz | XHTML